Jdi na obsah Jdi na menu
 


Divoký kůň

Divoký kůň patří do čeledi koňovitých. Koňovití mají protáhlé hlavy a krky a štíhlé nohy. Oči mají umístěné dále na lebce, díky čemuž mají široký úhel vidění. Jejich těžká čelist se silnými zuby je přizpůsobena pro zpracování obrovského množství potravy. Mají horní a dolní řezáky, kterými ukusují vegetaci, a stoličky s vysokými korunkami, které slouží k rozmělňování. Od počátku vývoje se u koňovitých vyvíjely delší končetiny určené k rychlému běhu. žijí volně po celém světě.

Divocí koně patří mezi ohrožené druhy. Ve volné přírodě se můžeme setkat pouze s mustangy, kteří žijí na jihozápadě Spojených států amerických. Dalším druhem divokého koně je kůň Převalského, který však žije již jen v zoologických zahradách. Kůň Převalského je podsaditý. Jeho tělo je tmavé s tmavšími končetinami a hřívou. Pochází ze Střední Asie, z oblasti pouště Gobi, kde však už dnes nežije.

Kůň Převalského získal své jméno díky svému objeviteli, který se ovšem nikdy s živými koni Převalskými v přírodě nikdy nesetkal. Ruský generál, zeměpisec a přírodovědec Nikolaj Michajlovič Prževalskij v roce 1878 daroval Zoologickému muzeu Akademie věd v Sankt Petěrburku svoji "kořist" z cesty do Džungarska. Patřila k ní i lebka a kůže koně, kterou dostal darem v zapadlém městečku Zasjan na mongolsko-ruských hranicích. Generál Prževalskij byl tenkrát přesvědčen, že jde o tarpana. Až po třech letech pracovník muzea I. S. Poljakov darovanou lebku a kůži divokého koně popsal jako zbytky nového živočišného druhu a pojmenoval v roce 1881 po dárci. Asijští divocí koně vzbudili zasloužený zájem vědecké obce. První živí "převaláci" se ale do Evropy dostali už v roce 1899, a to do jihoukrajinské aklimatizační stanice Askania Nova.